Setkání s Jitkou…
Náměstí před zámkem je rozpálené sluncem a já vyhlížím Jitku… budoucí nevěstu, se kterou mám schůzku. Hledám stín a lavičku, na kterou si spolu můžeme sednout. Přemýšlím, jaké všechny otázky jí dám, na co nesmím zapomenout, je to přeci jedinečný den. Svatba.
Vždyť to má být den D pro nevěstu a ženicha a to je prostě zodpovědnost… navíc…. Jitka mi svěřila, že to pro ni nebude jen tak.
Je nemocná a tak prý to bude ještě všechno jinak.
Seznámení s Jíťou bylo úplně obyčejné. Přijela usměvavá holka s kloboučkem
a mě na ní na první pohled nepřišlo vůbec nic divného. Až na ten druhý…
Po vzájemném seznámení a dojednání fotografování svatby mne čekalo odpoledne, které mi opravdu nadlouho zůstane v očích a především v duši.
Nemoc…
Alopecie… slovo, které jsem nikdy neslyšela. Když jsem ji viděla na Facebooku, viděla jsem vysmátou krásnou zrzku s dlouhými vlnitými vlasy. Přesně takovou holku, jaké se mi pro focení líbí. A najednou tu přede mnou stála žena s krátkými chomáčky vlasů na hlavě.
Jitka ztratila vlasy. S nejistým pohledem odvracela ode mne oči, když si sundala klobouček.
Mimochodem krásný klobouček po babičce. Najednou jsem věděla, že tohle není už jen tak obyčejná holka. Najednou jsem viděla víc a měla jsem obrovskou chuť vzít foťák a nafotit to teď a tady. Hned. Ale co když to Jitka nebude chtít…Copak je to tak snadné? Copak já vím, co se odehrává uvnitř jí samotné?
Povídaly jsme si. O ní, o její nemoci… a když mi dala souhlas s fotografováním, v duchu jsem zajásala. Naše povídání se přesunulo ven a já začala cvakat jednu fotku za druhou. S každou další a další fotografií, s každým cvaknutím závěrky a s každým pohledem do hledáčku mne docházela pravda. Skutečnost a realita… realita ženy… Najednou jsem si skládala mozaiku této krásné ženy, najednou jsem ji viděla před sebou takovou, jaká doopravdy je. Zranitelná, vystrašená - a přesto pevná a rozhodná.
Fotografování…
Bez kloboučku, neměla snad ani odvahu, se na mne – do objektivu – podívat. A já vnímala hlouběji všechnu tu každodennost, se kterou se musela potýkat. Každé ráno pohled do zrcadla, které je nekompromisní, každé ráno si nalíčit obočí tak, aby to alespoň vypadalo, že je to tak, jak má být. Každé ráno nalepit řasy… každé ráno se dotknout kartáčem vlasů a každé ráno z něj vytahnout chomáče dalších ztracených pramenů. Každý den myslet na léky, které jsou nutné brát na alergii, protože nejen tělo nepokrývají chloupky, ale ani jinde je tato nemoc nezanechala a tím Jitce přidělala další starost ve formě alergií.
Každé ráno vyjít ven a vnímat všechny ty ženy, které si tu svou hřívu nosí s hrdostí a pýchou. Známe to všichni… jako na potvoru kolem vás prochází právě a hlavně ty vlasatice. Najednou vás všude bijou do očí reklamy na šampony, na barvy, nedokážete odtrhnout oči od vyumělkovaných krasavic na obálkách časopisu. Kamkoli se podíváte, vidíte jen …VLASY… Nedokázala jsem si představit sama sebe ani v jediný okamžik a ani na chvíli bych s Jitkou prostě neměnila. S každou další chvílí, kdy jsem před sebou měla tuto ženu, mi docházela její ohromná síla. Nechuť překrývat svou pravou tvář a zatracovat sama sebe pod nějakou umělou a trapnou maskou.
Vzpomínky…
Stále víc a víc se mi do očí vracely vzpomínky na mou matku. Na pocit, když jsem pro svou nemocnou mámu vybírala paruku. Na ten pocit, když se vidíte v zrcadle… jste to a nejste vy. Zamrazilo mne v zádech, ačkoli to odpoledne bylo nechutné horko. Ježily se mi chloupky na rukou. A zas a znova mě dostihl ten vtíravý a nepříjemný pocit, že ani tohle Jitka nemá… Pocítila jsem obrovskou lítost. Slzy bych sotva byla schopná udržet a sama na sebe někde uvnitř jsem křičela: neřvi, nebreč jako nějaká pitomá nána a mysli. Copak není cesta… přece vždycky je možnost… a najednou mě zalil ten známý pocit jako tenkrát, Bezmoc. Bezmoc, kdy jsem nemohla a nedokázala pomoci své mámě. Ten šílený pocit uvnitř sebe sama, kdy se vám strašně chce křičet a nedokážete vydat ani hlásek… A o pár let později jsem zažila i já sama podobný vnitřní souboj se svou vlastní nemocí. Já to zvládla…
V té samé chvíli jsem věděla, že tady už prostě nemohu jen stát a litovat… mohu to zkusit. Mohu nějak…pomoci?
Pomoc…
Jak snadno se to vysloví… Chci ti pomoci. V myšlenkách mi běželo tisíc slov a ani jedno mi nedávalo konkrétní smysl. Jak pomoc? Jak se dá pomoci holce bez vlasů? Co se dá dělat?
Co se vlastně pro Jitku dá udělat? A nejen pro ni...
Následný výlet do Mariánských Lázní mě uklidnil. Myšlenky rozlítnuté do všech směrů začaly dostávat konkrétní podobu.
Lázeňské město mi dalo nahlédnout nejen do svých krás, neposlouchala jsem jen fontánu. Vnímala jsem kolem sebe spoustu lidí, žen, naaranžované výlohy. Vnímala jsem kolem sebe pohodu lázeňských hostů. Dámy při podvečerní procházce na korzu zavěšené do pánů. Vnímala jsem právě ty, kterým hlavu zdobil klobouček. Cítila jsem to kolem sebe. A najednou jsem stála před výlohou plné kloboučků , čapek a šátků. Stála jsem před výlohou jejíž aranžování působilo bizardně. Hlavy bez těla, těla bez hlavy... ověšené textilem... a na osamělých hlavách umístěné kloboučky.
Podobně na mě působil celý příběh Jitky... jako tělo bez hlavy...
A najednou jsem měla jasno. Ano… to je ono!
Klobouk, paruka... možnosti... léčba, prostě cokoli! Takto pomalu začaly vznikat stránky o Alopecii, o nemoci, o léčbě, o možnostech.
Jsme na začátku… na začátku celého příběhu o jedné obyčejné holce a její nemoci.