Adéla | Alopecie

Tak jsem si řekla, že když už mám jít s kůží na trh, měla bych asi vybrat nějaké fotky.
Lidi chtějí články s fotkama. Bez fotek je to nuda že, nemáte se na co dívat…
Tak jsem je začala procházet - nejdřív najdu nějakou, kde jsem to ještě byla úplně já
(aha, už tenhle styl uvažování je asi trochu špatně, no nic, něco s tím časem udělám)
…a budu pokračovat dále skrze posledních 8 let.

A tak vznikla na mém počítači složka s fotkama.

Když k tomu teď začínám psát nějaké povídání a koukám do ní, tak jsem si vzpomněla na housenku a motýla… ta proměna je podobná.

Všechno začalo v roce 2008. Bylo léto, byla jsem po maturitě, čekala mě vysoká škola. Už za 2 měsíce… Jako každý den jsem si šla umýt hlavu do sprchy a najednou se dívám, že mám všude vlasy. Dost jsem se lekla, vysušila jsem si hlavu ručníkem a šla si je rozčesat. Vyčesala jsem celé umyvadlo. Ráno už jsem dokonce měla trochu širší pěšinku. Začala jsem obcházet doktory, koupila Alpecin, nějaký hair booster, Neocapil a s odhodláním, že vše bude OK jsem odjela s tehdejším přítelem na měsíc k moři.
Každé ráno jsem posbírala z polštáře hromadu vlasů. Šlo to tak hrozně rychle!!! Foto po 6 dnech a dále...

Vrátila jsem se po měsíci a mamka se dost zhrozila. Musela to pro ní být strašná změna… Jeden z nejhorších dnů byl ten, kdy jsem si uvědomila, že bez šátku už OPRAVDU nemůžu ven.
Bylo to 1,5 měsíce po začátku padání… Na vysokou jsem tedy nastoupila v šátku, jak výborné! V té době mi diagnostikovali totální Alopecii a mohla jsem nastoupit na léčbu kortikoidy a imunosupresivy. Vedlejší účinky jsem si přečetla jen jednou a protože tam byla i smrt, raději jsem letáček ve svých 19 letech hodila do koše a začala poslušně brát tabletky.

V té době jsem trávila hodně času na diskuzi vicevlasu.cz a nejvíc jsem se bála okamžiku, kdy mě okolnosti donutí koupit první paruku. Pracovala jsem při VŠ v callcentru, ale chtěla jsem mezi lidi. Mezi lidmi ale musíte zapadnout… Až se mi jednou ozvala jedna „spolubojovnice“ s inzerátem, že jednu svou paruku prodává. Jela jsem do Prahy, potkala se s ní a jsem jí do dneška vděčná. Zkoušely jsme to na záchodě. Když jsem ji dala poprvé na hlavu, po 2 letech jsem tam měla vlasy, nejsilnější pocit byl: bezva a teď jsem koště. Ty vlasy ke mně tak moc nepatřily, že to víc ani nešlo. Kamarádka ale vypadala nadšeně, holčina, co mi vlasy prodávala taky… Tu záchodovou fotku ještě mám...

A tak se jelo domů s novýma vlasama v krabici. Trvalo mi několik týdnů než jsem se s nimi naučila „pracovat“ a nějak se s tím sžila.

A od té doby už to nešlo jinak. Tuhle první jsem po necelém roce vyměnila za moje do teď nejoblíbenější (podobnost fotek s kozou je ale opravdu náhodná!)

A tímto začala čelenková sezóna a od té doby v těch parukách (už ani nevím, kolik jich za tu dobu mám!) dělám všechno – spím, chodím na bazén, na hory nebo se potápím v moři…

Buď se s tím smiř, nebo to změň...