"Jitka se narodila ve znamení Panny a snad právě proto je to praktická žena, 
která stojí nohama pevně na zemi.
To, s čím se narodila,  a co ji provází v životě téměř třicet let, popisuje ona sama ve svém článku. 
Já mohu jen říct, že jsem se sama za sebe před ní občas zastyděla. Styděla jsem se za to, jaké malichernosti leckdy řeším. Pevně doufám, že Jitky příběh dodá sílu i ostatním, kteří třeba právě teď bojují se svou bolestí a trápením. " 
Josefína E - Kouzlo Fotografie

Můj příběh...

Dnešní doba nás natolik ovlivňuje, že už většina z nás nevnímá skutečnou krásu. Co si představíme pod pojmem "krása" ?
Vybaví se nám módní ikony z předních časopisů, které obsahují pouze vyzáblé a kostnaté modelky s umělým poprsím, či jinak uměle zkrášlované, jen abychom neviděli pravdu.
S povzdechem sledujeme naleštěné svalnatce, kteří mají daleko do skutečné síly. A takto nám svět diktuje ideál krásy?!

Pro mnohé ženy jsou korunou krásy - vlasy. Vlasy dělají ženu krásnou a přitahují pozornost nejednoho muže.
Každá z nás si svou korunu krásy bedlivě střeží. A co se stane, když najednou o tu korunu krásy přijdete?
Dovedete si představit život bez vlasů, bez vaší chlouby?

Můj příběh lze nazvat „ŽIVOT BEZ KORUNY KRÁSY“.
Příběh, kterým bych chtěla dát sílu těm, kteří si prochází těžkým obdobím, nemocí či stresem.

​

Život má smysl za každých okolností a jsou důvody proč si plně užívat každého doušku.

Narodila jsem se jako zrzavé dítě. Ve 4 letech se objevily první příznaky choroby jménem Alopecie. Na hlavě jsem měla jen pár vlásků a dětská lékařka jen prohodila, že taková nemoc se nedá léčit a ať se maminka smíří s tím, že bude mít plešaté dítě.
S tím se samozřejmě nesmířila a hledala způsob léčby. Začala jsem pravidelně jezdit ke kožnímu specialistovi a vypadaná ložiska mi potíral dusíkem. Léčba byla úspěšná. Maminka si na mých vláskách zakládala a výslovně mi zakazovala veškerou dostupnou vlasovou chemii.
V pubertě jsem však svou zrzavou barvu nenáviděla. Na základní škole jsem se stala terčem jen pro samé posměšky a "hloupé přezdívky", protože jsem byla pro spolužáky odlišná. Pocházím z malého městečka a zrzavých děvčátek tam opravdu mnoho nebylo. Vlastně, pro naše městečko jsem byla velmi výraznou osůbkou. Jenže téhle "výhody" jsem si začala vážit až později, zhruba až kolem 16 roku.Zjistila jsem, co to vlastně mám za dar. 
Přitahovala jsem pozornost, kam jsem jen šla. Nesčetněkrát se mi přihodilo, že jsem přišla poprvé na nějaké místo, ať už to byl klub nebo kavárna kde mne oslovil cizí člověk se slovy: "Tebe já znám, Tebe si pamatuji, ty jsi ze Stříbra" apod.

Moje zrzavé vlnité dlouhé vlasy byly pro mě ten největší dar od boha. 

Občas se mi stávalo, že mě na ulici zastavila paní s otázkou:
"Slečno, kde kupujete tuhle barvu na vlasy, já jí nemůžu docílit?"
Jednou mě takto oslovila i paní v MHD. Jaké bylo jejich povzdechnutí, když jsem jim sdělila,
že mě takto obdarovala příroda. I já nyní si povzdechnu, jsou to nádherné vzpomínky, které mě hřejí na duši.

Teď je zrzavá kráska minulostí, přišla pro mne krutá rána, která mě jako ženu zlomila.
Ano možná se to mělo stát, možná to tak osud chtěl, abych se probudila ze snu a uvědomila si i jiných hodnot. Možná si teď říkám, že tu facku od života jsem si zasloužila, abych ze sebe shodila tu pýchu, kterou jsem v podobě své koruny nosila. Ale smířit se s tou bolestí a s tou ztrátou bylo dlouhé a těžké.
Choroba jménem Alopecia zasahovala čím dál častěji. Ze začátku se objevovala vždy po 8 letech, ale po 25. roku jsem se s tím potýkala každý rok. Moc dobře jsem věděla, že o vlasy mohu přijít, že stačí jen něco zanedbat a může to jít rychle. Byla jsem na svou hřívu velmi opatrná, žádnou chemii jsem nepoužívala, neexistoval pro mne fén, žehlička na vlasy, prostě nic.

Měla jsem hodně husté vlasy, proto jsem se uklidňovala, že k tomu určitě nikdy nedojde. A přesto došlo.

Na podzim roku 2013 jsem jednoho dne zpozorovala při běžném mytí vlasů obrovský vypadaný chuchvalec. Nevěnovala jsem tomu pozornost. Představte si, že roztočíte dětský kolotoč, který ale nelze zastavit a zastavit také nešlo rozsáhlé padání vlasů.
„Co se to probůh děje?“
Vlasy řídly, až začaly prosvítat bílé lysinky. Nejdříve jsem objevila jednu, tak honem na kožní k lékaři na vypalování dusíkem.
Jenže místo nových vlásků přibývalo holých míst. Prvním rozhodnutím bylo zkrácení vlasů na mikádo. Byla to velká, ale celkem příjemná změna. Věřila jsem v naději, že tím vlasy posílí a vše skončí. OMYL!!!

To, co se mi dělo, bylo brzy znatelné na pohled. Mé okolí si mne začalo všímat mnohem více. Divné pohledy mě pronásledovaly, ať jsem byla kdekoliv. Nikomu bych nepřála zažít tento pocit. Vídat v očích lidí odlesk lítosti, nebo zvědavosti není moc příjemné. A stejně jako zrzavá hříva, začala pohledy lidí přitahovat má téměř holá hlava.

Rozhodla jsem se postoupit různá vyšetření. Posílali mě od čerta k ďáblu ve snaze najít poruchu či příčinu. Během této doby jsem ztratila všechny vlasy.

Musela jsem postoupit to nejtěžší rozhodnutí v mém životě. Oholit všechny zbylé vlasy.

V tu chvíli jakoby se pro mě zastavil život. Bylo jasné, že v ten moment neexistuje jiné řešení. Jak to ale celé přijmout, poprat se se svým novým vzhledem, který mi vzal mou korunu krásy. Vzal mi vše, co mě činilo významnou a okouzlující. Skrývala jsem svou bolest a slzy  jak to jen bylo možné, Věděla jsem, že nedovolím nikomu, aby mě takto viděl.

Proto přes den jsem se snažila působit až neskonale tvrdě a silně, hrála jsem si na hrdinku. A večer, když jsem se zavřela do svého pokojíčku před celým světem, jsem byla jak ubrečené dítě.
Vyšetření nebrala konce, posílali mě na různá oddělení, která pro mne byla až nepochopitelná. A výsledek?

"Slečno bohužel klasická medicína Vám již nepomůže, zkuste alternativní léčbu. Pojišťovna Vám může přispět na paruku."

S tím se ale nehodlám jen tak smířit, nechci paruku, chci zpátky své vlasy.

Proč se mám skrývat za něco, co ke mně nepatří.

Uvědomila jsem si, že nosit šátky a kloboučky mě dělá ve svém okolí také originální a nevšední. Rozhodla jsem se z tohoto nedostatku udělat přednost.. Pomohlo mi to se nad nemoc trochu povznést. Nechci dál nad sebou vzlykat, chci bojovat a chci všem ukázat, že krása není jen povrchní, ale že krása se skrývá uvnitř nás.
Naučit se přijímat a brát osud tak, jak je nám nastaven. Důležité je, se z každé životní situace ponaučit. Vzít si to dobré a jít dál.Žijeme jen jednou a krátce.
Nejeden člověk dostane ránu od života, je sražen k zemi. Síla v každém z nás by nás měla postavit opět na nohy.

Není umění přežívat v trápení, ale umět žít naplno i s nějakým tím nedostatkem.

Nadále se léčím, zkouším vše, věřím v uzdravení, věřím, že budu mít zpět své krásné vlasy.

Žiji díky své rodině, svému snoubenci a díky svým nejdražším přátelům, kteří mě mají rádi takovou, jaká jsem.

Nezáleží jim na tom, co nosím na hlavě, ale co mám v hlavě. Záleží jim na mě samotné. Nikdo z nich se ode mne neodvrátil, dávají mi sílu se dál smát a být šťastná. A to je ten důvod pro co žít.

►